Epesně boží divadelní Soudné sestry
„Píííchi píííchi, umřu smíííchy!“
V divadle jsem byl se Sisao 30. června, tedy poslední
termín před prázdninami (Divadlo
v Dlouhé o prázdninách nehraje). Věřte, že je těžké
o tom zážitku něco vůbec napsat, protože se to musí prostě vidět
na vlastní oči. V lepším případě být čtenářem Terryho
Pratchetta a samozřejmě mít přečtenou knižní předlohu tohoto
představení – Soudných sester. Jednoduše řečeno, bylo to naprosto
úžasné, kolosální, ohromující, špičkové, famózní, zábavné a tak
vůbec! Prostě skvělé! Když jsem si zpětně přebíral postavy a
uvažoval, jaká na mě udělala největší dojem, většinou jsem začal
naprosto špičkově provedeným Smrťěm, ovšem vzápětí mi na mysli
vytanuly i ty ostatní postavy. Zkrátka pokud je Smrť se svým výkonem
(a to přes to, že se na pódiu ukáže všehovšudy třikrát – když
ovšem nepočítám závěrečný potlesk
) na místě prvním, má co dělat, aby jej ostatní postavy
nesvrhly z pomyslného vrcholu, protože všechny byly zkrátka bezvadně
propracované.
Ano, je zcela zbytečné komentovat to, že fanouškům Zeměplochy ani nemusím divadlo doporučovat, což jsem beztak právě udělal. Zároveň si tuto skvělou hru v mistrovském podání Divadla v Dlouhé neméně užijí i ti, kteří knižní předlohu neznají. Je to zkrátka ta nejlegračnější a nejpodivuhodnější fantasy v této i jakékoli jiné galaxii. A pokud patříte mezi ty, kterým fantasy nic neříká, vězte, že právě tato hra je z klasických fantasy děl mistra Pratchetta trochu bokem.
Cituji z detailu představení Soudné sestry:
Na Zeměploše, která je placatá a putuje vesmírem na zádech obrovské želvy, se najednou dějí nepředstavitelné věci. Kdo stojí mezi královstvím a zkázou? Soudné sestry jsou vtipnou a svéráznou variací na Macbetha i jiné shakespearovské příběhy. Setkáte se tu s mnoha postavami tohoto temného dramatu: s vévodou a vévodkyní, kteří usilují (zprvu úspěšně) o trůn, s celým vévodovým dvorem včetně šaška a ducha zavražděného krále, s hereckou trupou, ale zejména se třemi čarodějkami, kterým se nakonec podaří vrátit královskou korunu na tu správnou hlavu… Ale nebyl by to Terry Pratchett, aby se v příběhu neobjevily nové okolnosti, situace, se kterými Shakespeare nepočítal; a nakonec i překvapivé rozuzlení.
